Většina domácností v posledních desetiletích vyměnila linolea za plovoucí podlahy. Protože přibývá alergiků, tak koberce větších rozměrů v bytech ani dětských pokojích moc nevidíme. Vše v duchu hesla hygiena půl zdraví. Ale na druhou stranu krásné podlahy dokonale imitující dřevo nejsou přátelské k našim dětem. Především ke kojencům, kteří se učí tulenit, plazit, lézt po čtyřech. Ve fázi přetáčení ze zad na břicho máme děti na dekách, podložkách. Když se však vydají do prostoru, tak narazí na plovoucí podlahy. V oblečení, které mají, dochází k podklouzávání končetin a nestabilitě kojence. Kojenec se sice pohybuje, ale háček je ve kvalitě provedeného pohybu. Naučí se spoustu souhybů. Výsledkem je, že při vyšetření v poloze na zádech i na břiše nevidíte na první pohled nic nesprávného. Až když se kojenec začne plazit, tak zjistíte, že se odráží pouze o jednu dolní končetinu a druhou má lehce pokrčenou.
Přemýšlíte proč tomu tak je a jednou se zeptáte „Máte doma koberce?“. Rodiče udiveni, proč mě to zajímá odpoví, že ne. Mají doma plovoucí podlahu. Pak se vám sejde více kojenců se stejným problémem a rychle odhalíte příčinu. Bavíte se s kolegy, zda mají podobnou zkušenost a výsledkem je, že na jedné z konferencí padne pracovní název Syndrom plovoucích podlah. Lze tomu předejít - nejlépe pořízením koberce, a ne zástupných pomůcek - bačkůrek, kožených mokasínů či nákoleníků pro děti. Některé kolegyně tvrdí, že plovoucí podlaha nemůže ovlivnit kvalitu pohybu. Většina z nás je na základě zkušeností a znalostí centrálního nervového systému přesvědčena, že souvislost tam je. Může být i příčinou opožděného psychomotorického vývoje. Zvláště pokud kojenec nemá motivaci k pohybu a ještě k tomu jeho mozek podvědomě vyhodnotí nestabilitu jako nebezpečnou a pro něj nepříjemnou.